Psychologické jevy, které významně ovlivňují naše chování
Snažíme se chovat racionálně. Myslíme si, že máme svůj život ve svých rukou. Že se můžeme rozhodovat… a ono je to kolikrát jen iluze. Náš mozek nás má v hrsti a ustavičně se nás snaží nachytat a oblbnout. No a okolí se pak snaží oblbnout náš mozek, aby zareagoval tak, jak oni chtějí a my si ještě mysleli, že to šlo z našeho rozhodnutí. Kolikrát se iluze schovává za skutečnost.
Na určité chování se díváme skrze prsty a pravidelně se necháme nachytat jistým typům lidí. Proč tomu tak je?
Stará konzerva
Nejčastěji se zasekáváme na svém konzervativním smýšlení. Náš mozek se často zasekne a jedná podle zažitých zkušeností, přesvědčení a předsudků, jež jsme v průběhu svého života získali. Mozek odmítá přijmout nové, důvěryhodné údaje a fakta.
Strkání hlavy do písku
Když se nám nedaří, ptáme se proč a ptáme se také proč zrovna nám, ale zároveň odmítáme přijmout skutečná fakta a podrobnosti o našich problémech. Nechceme je vidět. Strkáme před nimi hlavu do písku. Neřešíme je. Bojíme se už dopředu špatného výsledku, byť tomu tak vůbec nemusí být.
Skrývání svých slabin upozorňováním na to samé u jiných
Říká se tomu efekt slepé skvrny. Abychom skryly svá slabá místa, své chyby, které si uvědomujeme, všímáme si jich u druhých a také na ně upozorňujeme. Jde o jistý druh psychické obrany. Protiřečíme si. Své chyby ignorujeme. Této slabosti alespoň jednou v životě podlehl každý z nás.
Žába v horké vodě
Je to s námi jako s žábou, když nás někdo hodí rovnou do něčeho nepříjemného, okamžitě odtud vyskočíme. Ani nás nehne v něčem tak nepříjemném a nebezpečném dobrovolně setrvávat. Když však dojde k tomu, že to špatné, nepříjemné a nebezpečné nám bude pozvolna dávkováno, jsme je kupodivu schopni a ochotni snášet velmi dlouho. Tyto nepříjemnosti jsou však zcela přirozeně stupňovány. Stejně jako ta žába i lidé pak setrvávají v nezdravém prostředí, v nezdravých vztazích, v práci, kterou nesnášíme, dokud nás to nezahubí. Při pozvolné gradaci totiž postupně ztrácíme odvahu i sílu k odporu.
Neriskujeme
Vyhýbáme se rizikům. Primárně volíme zaručenou jistotu. Volí toto nulové riziko i tehdy, když jde o kontraproduktivní rozhodnutí. Pro mozek je takové rozhodnutí jednoduše zajímavější a líbivější.
Předčasné těšení
Jistě jste to zažili. Na něco jste se moc těšili a pak, když jste toho dosáhli, místo euforie přišlo zklamání. Může za to přílišné těšení dopředu, kdy jste se už viděli v daném cíli, kdy jste si uvědomili, že se váš sen, touha, přání se splní. Jednoduše jste euforii zažili mnohem dřív než se daný cíl zrealizoval a když došlo k jeho naplnění, už vaše emoce nebyly na vrcholu.
Ve dvou se to lépe táhne, není vždy pravdivé tvrzení
Víte, že když se krab dostane do kyblíku, je schopen se z něj dostat? Musí v něm však být sám, pokud jich tam je víc, chytají se jeden druhého, stahují se dolů a v konečném výsledku se ven nakonec dostane žádný. To samé platí i na lidi. Je blbost si o lidech myslet jen to dobré. Je zcela normální, že si v podvědomí nepřejí. Nechtějí, aby se v jejich okolí někomu jinému nějak významně zlepšil život k lepšímu. Je to jednoduché, protože na pozadí jejich úspěchu by pak oni sami vypadali hůře a méně úspěšní. A to je to odrazování okolí od toho, v co se odhodláte. Třeba, když budete chtít zhubnout apod.
Jev výrazného řečníka
Jde o častý jev, kdy se lidé nechají obalamutit slovy výrazného a dokonalého řečníka. Stačí mu k tomu jen charisma. To, zda má pravdu, je druhořadé. Že tomu takhle je, prokázal v sedmdesátých letech minulého století pokus psychologů a psychiatrů, kteří si najali herce, aby přednášel jako doktor Fox. O dané problematice nevěděl nic, vycucal si ji z prstu, jen ji prošpikoval výrazy a měl ohromný úspěch. Stal se slavným. Tento jev je na nás zkoušen v době voleb, avšak zkouší to na nás i jiní lidé v běžném životě.
Nováčci a matadoři
Tento efekt je velmi zajímavý. Je zcela přirozené, že když je pro nás něco nové, vlastní představy o vlastních schopnostech zpravidla podléhají zkreslení. I proto je zcela obvyklé jejich úsměvné poučování ostřílených matadorů. Je zajímavé, že naopak lidé se schopnostmi a velkými dovednostmi, kteří podávají špičkové výkony, mají sklon naopak své schopnosti a výsledky podceňovat. Víte, že za popis tohoto chování dokonce dostal David Dunning a Justin Kruger v roce 199 Nobelovu cenu.